Láska je slepá - Svatební noc

Hermiona se nejistě rozhlédla kolem. Stála v tmavé kamenné místnosti osvětlené pouze sporým světlem, které vrhaly plameny v krbu. Když si její oči zvykly na nedostatek světla, rozeznala, že je místnost vybavena jako jakýsi obývací pokoj. Bylo tu několik křesel z tmavého dřeva se zeleným čalouněním, příruční knihovna a obrovský krb. Po každé straně krbu byly těžké vyřezávané dřevěné dveře s železným kováním. Stěny po stranách byly překryty gobelíny. Ve stěně naproti krbu byla trojice vysokých sdružených oken. Připomínalo jí to expozici z nějakého hradu. Tomu odpovídaly i lomené oblouky nad okny a křížová klenba stropu. Popošla k oknu lemovanému těžkým zeleným závěsem se stříbrnou obrubou. Zdálo se jí, že skrze večerní šero vidí moře. Trhla sebou, když se severus vedle ní opřel o rám okna.
„Kde to jsme?“ zeptala se, aniž odvrátila pohled od okna.
„Hrad Snape v severním Skotsku. Když je dobrá viditelnost, můžeš z pobřeží vidět Orkneyské ostrovy,“ objasnil jí.
Trochu se zachvěla. Plameny z krbu nedokázaly prostornou místnost vyhřát dokonale. Ačkoli byl červen, večer bývalo chladno a oni byli dost daleko na severu. Navíc měla na sobě lehké korzetové šaty ze saténu, které byly sice překrásné, ale rozhodně nebyly teplé. Severus si toho všiml. Stáhl si hábit a přehodil jí ho přes ramena. Překvapeně se otočila a děkovně se usmála. Už stihla poznat hodně Severusových světlých stránek, ale galantnost pro ni byla novinkou. Najednou jí došlo, co to vlastně řekl.
„Hrad Snape?“ zeptala se.
„Ano. Patří naší rodině někdy od sedmnáctého století myslím,“ odpověděl klidně.
„A teď mi ještě řekneš, že ti patří i Buckinghamský palác a Big Ben,“ zasmála se Hermiona.
„Obávám se, že tě asi zklamu, jedná se jen o dům v Londýně, kde momentálně sídlí Fénixův řád, jeden dům v Dorchesteru a v Perthu a další dům ve Walesu, ale tam se nikdy nezdržuji. Bylo to oblíbené místo mého otce a podle toho to tam taky vypadá. Doteď jsem nenašel čas to muzeum černé magie zlikvidovat. Všechny domy jsou samozřejmě patřičně chráněny ochrannými kouzly,“ vysvětlil jí nezúčastněně.
„To jste s Alexem byly opravdu dobré partie, divím se, že vás už některá dávno neulovila,“ odpověděla žertem Hermiona, které to celé připadalo jako vtip.
„Ne. To patří jen mě a od dnešního odpoledne nám dvěma. Nechtěl jsem o tom mluvit zrovna dnes, ale jednou bych ti to stejně musel vysvětlit, tak to alespoň budu mít z krku. Tak se raději posaď, protože to bude na dýl.“ Tady se na okamžik odmlčel, jako by se snažil uřídit si myšlenky.
„Moje matka Eileen Prince-Lloydová pocházela ze staré kouzelnické rodiny, ale ta po první světové válce přišla o většinu majetku, můj praděda byl obviněn ze špionáže ve prospěch Německa a většina rodinného majetku byla zabavena. A můj děda finančními spekulacemi ztratil i zbytek. Proto svou jedinou dceru provdal za Tobiase Snapea. Ten byl také z čistokrevné kouzelnické rodiny. Jenže to byl také jediný potomek a moták.
Snapeové měli majetek a Princeové společenské postavení a tak to prostě dali dohromady. Rodiče se poprvé viděli týden před svatbou při podpisu předmanželské smlouvy. Jak tě asi napadlo, takovéhle manželství zrovna neklapalo. Otec špatně nesl, že nekouzlí a zlost si vybíjel na matce. Já s Alexem jsme naopak museli být výborní kouzelníci. Neumíš si představit, jak ho rozčílilo, když jsem ve třetím ročníku byl „jenom“ druhý nejlepší z ročníku. Ne, mě a Alexe nemlátil jako matku, ale byl mistrem psychického teroru.
Alex v šestnácti dokončil studia v Kruvalu a utekl z domova. Otec z toho dostal infarkt a jakmile se vzpamatoval, tak Alexe vydědil. Nejraději bych utekl taky, ale nechtěl jsem tam matku nechat. Když byl některý ze synů poblíž, tak se snažil držet zpět a většinou na ni jen křičel. Zemřela, když jsem byl v sedmém ročníku. Údajně nehoda. Spíš si myslím, že mu ujela ruka a jednoduše ji utýral.
Já chtěl vypadnout, co nejdál od něj a přidat se s přáteli k Voldemortovi mi v té době přišlo jako dobrý nápad. Zemřel o dva roky později, když zjistil, že špehuji pro Brumbála. Neunesl fakt, že jeho syn pomáhá chránit mudlovské šmejdy. Po jeho smrti jsme se s Alexem vyrovnali. Zrovna dokončil studia medicíny v Dublinu a v tamní nemocnici dostal i práci. Chtěl tam i zůstat. Naší rodině patřili nějaké pozemky a nemovitosti poblíž a ve Waterfordu, převedl jsem je na něj. Kromě toho mu patří i dva domy tady v Anglii. V Londýně a v Newcastelu. S jeho svolením jsem prodal některý další majetek, hlavně otcova oblíbená sídla ve Walesu a zbývající rozdíl dorovnal finančně. Alex si za ty peníze otevřel kliniku v Dublinu a její pobočku ve Waterfordu. Takže, ačkoli je vystudovaný lékař, praktikuje jen výjimečně a spíš působí jako ředitel vlastní nemocnice. A pro po, až se vrátíme domů, seznámím tě se svým advokátem. Kdyby se mi něco stalo, má u sebe i doklad o tom vyrovnání. V případě mé smrti ti připadne veškerý můj majetek, vyjma současného sídla Řádu, to připadne Řádu. Alex už po tobě nemá nárok cokoli žádat…..“
„Proč mi tohle říkáš? Děje se něco, o čem bych měla vědět?“ přerušila ho Hermiona.
„Nerozumím…?“
„Mluvíš, jako by ses chystal v blízké době zemřít, tak se ptám, jestli je něco, o čem bych měla vědět.“
„Například?“
„Například nějaký háček při ničení viteálů, nebo další skvělý plán, který ti dává tak desetiprocentní šanci, že ho přežiješ…“ napověděla mu.
„Ne, nic takového. Jen se chystám zničit dva viteály, vyprovokovat Harryho k souboji s Voldemortem, zařídit Voldemortovu smrt a zachránit kouzelnický svět s pokud možno minimálními ztrátami na životech, takže jsem si jist, že se ve zdraví dožiju stovky,“ neodpustil si Severus vrchovatou dávku ironie. Chtěl pokračovat, ale výraz strachu a bolesti v Hermioniných očích ho zadržel. Přiklekl k jejímu křeslu a vzal ji za ruce.
„Promiň, nechtěl jsem být jízlivý. Udělám, co bude v mých silách, aby to všechno dobře dopadlo, ale nemůžu ti zaručit, že to bude stačil. To, co jsem ti řekl, bys měla vědět právě pro případ, že to stačit nebude.“ Přikývla.
„Omlouvám se, že jsem tě přiměla o tom mluvit,“ zatvářila se kajícně. Podle Severusova výrazu jeho rodiče rozhodně nebyli jeho oblíbené téma k hovoru.
„To nic. Jednou bych ti to stejně říct musel,“ usmál se, ale jeho úsměv postrádal tu dobrou náladu, kterou měl ještě před chvílí.
Nabídl, že ji provede po domě, tedy po hradě. Ačkoli byla skutečně unavená, přikývla. Doufala, že ho nějaká činnost vytrhne z jeho smutné melancholie.
Jak záhy zjistila, hrad stál na skalnatém výběžku, který se zarýval do hladiny jednoho z mnoha skotských jezer. Byl tvořen dvěmi samostatnými budovami. Hlavní budova měla obdélníkový půdorys. Rohy u jedné z kratších stěn byly zaobleny a tvořily dvě věžičky, ukrývající schodiště. Zhruba na úrovni prvního patra k budově přiléhaly hradby. Dalo se na ně sejít jedním z mezipater. Hradby navazovaly na delší boční zeď a spojovaly hlavní budovu s budovou původních stájí a pokojů služebnictva. Teď tam měl Severus laboratoř, protože skála, na níž hrad stál, nedovolovala budovu podsklepit. Vedlejší budova měla tvar písmene L a tvořila tak spolu s hradbou dvě strany nádvoří. Další hradba vybíhala z prostředku druhé z delších stěn hlavní budovy. Měla tvar obráceného písmene L a tvořila zbylé dvě strany nádvoří, na než se vstupovalo branou, která byla hned vedle vedlejší budovy.
Hlavní budova měla zvýšené přízemí, kde se nacházela kuchyně s jídelnou a vstupní hala. V mezipatře byl obývací pokoj. První patro zahrnovalo dvě ložnice, dvě koupelny a knihovnu. Z dalšího mezipatra byl po několika schodech vstup na hradby. Druhé patro čítalo tři pokoje pro hosty.
Jako poslední nechal ložnici v prvním patře. Byla to velká obdélníková místnost a mohutným kamenným krbem. Její dominantou byla ale bezesporu prostorná postel s nebesy. Ona a dva noční stolky se zásuvkami zcela zabíraly kratší stěnu naproti dveřím. Přední část místnosti byla zařízena jako menší obývací pokoj. Za dveřmi byla vysoká skříň z dubového dřeva. Ze stejného dřeva byl veškerý nábytek v místnosti a i podlaha a strop. Stěnu na druhé straně dveří zabírala příruční knihovna. Kromě toho tu byla dvě křesla, pohovka a nízký stolek. Stejně jako v obývacím pokoji, i tady byla ve stěně naproti krbu trojice sdružených oken. U prvního z nich stál sekretář, momentálně zavalený knihami a pergameny. Celá místnost byla laděná do modra. Modrá nebesa se stříbrným lemováním, modrobílé povlečení, modrý přehoz přes postel, modré závěsy u oken a nábytek byl s modrým čalouněním se stříbrným vzorem. Barevnou jednotu kazily jen bílé kožešiny u postele a huňatý bílý koberec pod stolkem v obývací části místnosti.
Hermioně ale momentálně připadala mnohem lákavější vedlejší místnost, a to koupelna.
„Půjdu se podívat, jestli dorazili Dobby s Dafinem,“ řekl a vytratil se.
Zkusmo otevřela skříň. Vedle Severusových věcí tam našla i značnou část své garderoby, včetně noční košile. V duchu zaúpěla, ať už jí věci sbalil kdokoli, Severus jistě ocení bleděrůžovou košilku sahající kousek pod zadek tvořenou převážně krajkou. Teď už s tím nemohla nic dělat. Dala si dlouhou horkou sprchu, která ji příjemně ohřála a uvolnila. Šla si lehnout, ale nakonec si raději jen sedla v županu do křesla. Pokud by si lehla, okamžitě by usnula a ona chtěla počkat na Severuse.

Našel ji o pár minut později, klidně oddechující v křesle, zachumlanou do županu a schoulenou do polohy, kterou by nebyla schopná zaujmout snad ani profesionální trenérka jógy. Opatrně ji vzal do náruče. Instinktivně se k němu přitiskla. Jemně ji složil do postele a sundal jí župan. Když ji viděl oblečenou jen v tenké, místy průsvitné košilce a kalhotkách, proklel v duchu Fleur s Ginny. Tohle byl přesně ten typ oblečení, který ho nenechával chladným. Hermiona vypadala jako bohyně na plátně některého z renesančních malířů. Jen díky železné vůli vypěstované za dvacetiletou špionskou kariéru ji dokázal přikrýt, aniž by podlehl pokušení se jí dotknout. Pak se vrátil zpět do koupelny. Nakonec to byl přeci jenom obyčejný muž se svými potřebami a právě teď potřeboval ledovou sprchu. Pokud se tedy nechtěl vrátit do ložnice a udělat něco, čeho by do koce života litoval.
A/N Chci komentáře a chci jich hodně. Čím víc jich tu bude, tím víc budu motivovaná k psaní další kapitoly.